Stažení knihy STŘEPY JEDNOHO ŽIVOTA (503 Kb)


Slovo úvodem


 Celá přítomná desetiletí si jakýmsi lehčím způsobem hledíme ukolébat do svého života klid. Často nám ale připomíná již jenom lehké posezení pod smuteční vrbou na hřbitově. Toužíme mít ticho, neradi se vzrušujeme a proto nechceme ani dovolovat, aby kdokoliv cizí nám narušoval naši klidnou hladinu soukromí. Někomu se to podařilo, že celý život odzrcadloval jen klidnou hladinu. Nikde nenajdeme šablonu, která by mohla odpovídat požadavkům dvou jedinců. Tím méně, abychom hledali model, který by vyhovoval všem i našim vzdáleným bratřím. Kdo pozorně četl jenom běh života pozná, že není v žádné své formě napodobitelný. A to mohu tvrdit o více než 50 letech. Do všeobecné šablony, i kdyby nás tam naši představení chtěli nějakým způsobem umístit, a to podotýkám, i kdyby to byli představitelé naší domácí církve, se nikomu z nás nechce. Protože neustále vycházím z přímého kontaktu s nejmladší generací, vyrostl onen speciální systém, který nenutí do ničeho jiného než do pouhého vědění, že život v milosti Boží je jedinou hodnotou každého člověka. Je mnoho důvodů, proč nemohou být tyto zážitky brány jenom s lehkou myslí, je lépe je přehlížet, protože mají v době tvrdou intoleranci kolaborace z minulých režimů. Ti, kdo nás obklopují, nepoznávají nutnost omluvy, tím méně ještě uznání a vůbec už není dobré vůle k nějaké osobní nápravě anebo k vyslovení díků či uznání za utrpěná příkoří. To nevinně radostné je odváto léty, snad i neutišenými bolestmi, které dokáží i nás obklopující mluvkové při každé příležitosti rozdírat. A to tvrdím, že mohou být na jakémkoliv inteligenčním stupni. Vycházet jen z lehčích vyprávění od táboráků nebo na kurzech, jenom z prosté chuti se podílet na jakýchkoliv zážitcích by bylo málo, co by mohlo opravňovat vznik tohoto svazku. Říkám, že by to mohl být hodně tučný svazek s ořízkou ne zlatou, ale docela bahenní. Pro informaci o pestré kráse, ale též tíže prožitků jsou přikryty lehčím tónem, který zpívá anebo doslova řve o šíři záběrů jednoho likvidovaného života. Možná, že právě tyto glosy řeknou víc než se naši mnohomluvní přátelé mohou ve svém teoretickém přístupu odvážit. Těžiště celého života jako by se přesunulo od solidnosti jen na povrch, od skutečného života jen k básním o něm, od prostoty ke vzpomínkám na zapomenutou parádu, která nikdy nic neměla společného se skutečným duchem Kristovým. Po tolika uplynulých desetiletích je nutné jen pozorovat tolikerou marnost nesčetného úsilí. Kolik je nutno vyhodit prázdných plechovek od tisícovek slov a traktátů, odložit je zcela na spodní základnu smetišť, protože tolik cizích lidí nedokáže pochopit, protože nikdy je nehnalo osobní sebevědomí k solidním poznatkům. Možná, že se tam častěji ozve i ona bolestná skutečnost, že je lépe představeným donášet, než leccos namáhavě snášet. Škoda, že to platí i v našem prostoru. Někdy se nám zdá, že je jednodušší nemít mnoho přátel, ale kdo neprožil neví, jaká je to bolest přítele ztratit, jestliže jej mám. Kolik z těchto lidí se vytratilo jenom proto, že naši svatí nebyli přistřiženi podle jejich představ. Kolikeré překonané stanovisko vyrovnané utrpením kvete právě v naší blízkosti. Není to ke chvále, že většina našich vedoucích se obklopuje pidimužíky a pochlebovači, než aby s pokorou vyslechli i pravdivou kritiku. Často jsme již tak daleko, že považujeme i celou naši, kdysi tak skvělou strukturu církve, za shluk zájmových kroužků. Většinu věcí, které s láskou podává nejstarší generace, je odmítána i našimi představenými, protože se shlédli v zástupech a odmítají poctivé úsilí na jednotlivých osobnostech. Vždycky jsem považoval za zrůdné ono myšlení, které každého považovalo za kverulanta, kdo si nežádal nic víc, než jenom právo na život pro sebe. Snad je to neustálá výhoda, že žádný čin ani zážitek nebereme velmi tragicky. A přitom s bolestným úsměvem musíme sledovat tolik nám nabízených receptů na svatost, na nutnou praxi duchovního života anebo na náplň dne, jestliže se přitom drží zrovna džbánu piva nebo vína. Zříc se ho, má velká většina strašný strach. Protože nehledám ve všem tragedii, proto ani nenalézám častý smutek. Tím, co jsem mohl prožít a projít, byla nabídnuta i podoba myšlenkám a tvrdím, že proto si snad nemůžeme rozumět s většinou živých, protože jsme asistovali u tolikerého odchodu ze života spolubratří. Jako by to poznamenalo náš život s něčím, co sousedí s věčností. Ale jsme-li skutečnými věřícími, tedy bychom vždy měli pamatovat, že každá událost má působit k našemu vzdělání, poučení i posvěcení, aby nás jednou nezalkla prázdnota místo radosti a únava nezašlápla do prachu přítomnosti. Podávám jenom úryvky z celého eposu života. Někomu snad některá věta něco připomene, možná i povzbudí a potěší anebo aspoň vzrušivě naštve. Některé skutečnosti jsou jen jako zápisy z matriky. Odzrcadlují některou skutečnost, prožitky jednou zažitých událostí. Snad by ani nebylo udržitelné vytisknout všechen proslovený materiál. Mnoho set kazet a zápisů vydává ale svědectví myšlenkové rozmanitosti. Nosnou myšlenkou není vždy jen úsměvná pohoda a závěrem mnohé činnosti nebyl vždy jen úspěch. Ale tvrdím neustále, že mnohem více a pravdivěji hodnotí skutečnosti opravdový prožitek než zkreslování s lecjak ozdobnými verši. Podávám následující texty bez ohledu jakou představu si vytvářejí jiní o jiných lidech, o událostech i o tom, čím jsme prošli. Můj pohled má tuto následující podobu. Pozorováno zpětně, je každý prožitý den plný zvratů, někdy zahlušen i mylnými řešeními, které však brány přítomny byly onou skutečnou náplní, která buď nadchla anebo zdeptala k onomu těžko napodobitelnému pohybu. Jaké to byly skutečnosti, to se pokouší nanést těchto několik stránek. Jsou to jen úryvky zcela nepravidelné, střepy životní nádoby, stále obíjené a rozbíjené a někdy se jeví už jako rozbité. Kdybychom je brali izolovaně, neznamenaly by nic, vcelku ale jsou náplní všech dní, často neuvěřitelně těžkých, jindy svědčí o prchavých okamžicích tak krásných, že se podivujeme, jak to, že si je jiní neoblíbili. Pochybuji, že tuto šíři milosti prožitého rozmanitého bohatství by mohl kdokoliv jiný prožít stejným způsobem. Neustále poznávám, že kříž je přizpůsoben na osobnostní ramena. Jsem si jist, že čím jsou tyto skutečnosti pravdivější, tím méně budou mít následovníků. Chci ale ve všem zdůrazňovat, a to neustále i po prožitých desetiletích, že ten, kdo dokázal v mládí spojit aktivitu čistým životem, že zůstane jedinou ozdobou církve i její nadějí. Z pochopitelných důvodů nesleduji přesný kalendářní postup. Zkusme být chvíli nezaujatě pozorní.

Dr. Antonín Huvar